recoil.czčeskyenglish

Recoil je... Alan Wilder!

Akta R - epizoda 1: 1+2 & Hydrolgy

Jestliže Martin využil svůj sólový projekt [Counterfeit e. p.], aby prostě zabil čas, Alan ho využil k tomu, aby potlačil svou frustraci. Alan okusil chuť sólového projektu už v roce 1986, kdy položil ruce poprvé na sampler. "Tenkrát jsem experimentoval, vybíral jsem části z písní Depeche Mode a dělal z nich zvláštní kousky."


Výsledkem byl nejen 12" singl s názvem 1+2, kterého si sotva někdo všiml, ale také projekt Hydrology, obsahující pět písní. Oba projekty vznikly z Alanova pohledu na to, jaká je jeho role v Depeche Mode.


Alan byl všeobecně považován, a to dokonce i svými spoluhráči, za nejlepšího muzikanta v kapele. Postupně si začal zvykat na fakt, že byl tiskem označován za druhého autora DM písní. Navzdory tomu si ale mohl připsat na účet jen opravdu malé množství DM produkce – jen 6 B-stran singlů a tři albové písně – to vše v období mezi Construction Time Again a Some Great Reward.


"Byl to poněkud ubohý seznam", říká s úsměvem, ale ani jedna z těch písní ho ve skutečnosti netěšila. "Nikdy jsem to necítil tak, že jsou ty písně ode mě," přiznal s překvapující upřímností. "Vznikly z pocitu, že by měly být takhle napsány. Výsledkem je, že když poslouchám písně, které jsem udělal pro Depeche Mode, tak se mi nelíbí."


Album Hydrology, pokud ho nebudeme brát jako Alanovu mstu, bylo víceméně upozorněním na to, že všechna energie v Alanovi dřímající nebude čekat na chvíli, až ho skupina zase jednou povolá k programování počítače. Díky tomuto albu také pochopil, že v organizaci Depeche Mode jsou nedostatky.


"Hlavním pojítkem, které sjednocuje Hydrology, je ten druh hypnotického stavu, který ti to poskytuje", komentuje." Miluji ten pocit. Základy toho jsou uvnitř hudby DM, ale protože je skupina omezena tří až čtyř minutovými skladbami, je velmi těžké tu myšlenku, ten stav udržet. Bylo by hezké mít v rámci skupiny víc volnosti."


"Nevěděl jsem jak to všechno skončí, dokud to neskončilo," přiznává Alan. Nápady plynuly do svých konečných hudebních závěrů, potom byly buď utnuty nebo naopak přetrvaly. Začínal s jednoduchou sekvencí "basovou linkou nebo nějakým partem ve středním pásmu", "nechal jsem to znít a nechal jsem se tím hypnotizovat a potom pozoroval kam mě to zavedlo."


Smysl pro objevování pronikal do Recoilu a způsoboval zdravou rivalitu, která vypukla mezi dvěma rychle se rozvíjejícími sólisty. "Counterfeit byl vcelku dobrý, ale myslím si, že byl poněkud nedokonalý – něco jako dobře nahrané demo", uvažuje Alan; a ve srovnání s jeho albem Hydrology je to kritika oprávněná. Ale na druhou stranu, jak podotkl nejeden posluchač, u Counterfeitu si můžete zazpívat!


Akta R - epizoda 2: Bloodline

Alan si ponechal své hudební vize. Tento dokonalý muzikant trávil svůj volný čas způsobem, jaký znal jen on. Hned po návratu Depeche Mode v roce 1991 z turné, se Alan zavřel do studia, aby pracoval na materiálu, ze kterého vzniklo album Bloodline.


Jako obvykle pracoval sám; dokonce i jako člen Depeche Mode se často přistihl při tom, že je ve studiu sám a svou práci pak druhý den ráno předvedl ostatním členům. Nazýval to „prací ve šroubárně“ – probíral se nekonečným množstvím nahraného materiálu a upravoval je tak, aby vystihly náladu každé písně.


Ale jeho styl práce se od té doby, co se Recoil naposledy objevil, změnil. Bloodline měl být původně instrumentálním albem, ale s každou další písní zjišťoval, že to není ono, že písním něco chybí, volaly po textu a tím i po vokalistech – těmi se stali Toni Halliday (Curve), techno-hýřil Moby a Doug McCarthy (Nitzer Ebb) – ten oplatil Alanovi koprodukci (podílel se i Flood) jeho vlastního alba Ebbhead, které vyšlo u Mute.


Byl to právě McCarthy, který si vzal pod kontrolu to, co se stalo nejúžasnějším kouskem z alba Bloodline – děs vyvolávající provedení písně „Faith Healer“. Alan měl ale opravdu málo času na to, vychutnat si úspěch obou – jak Faith Healeru tak Bloodlinu. Po téměř rok trvající pauze se o slovo začali opět hlásit Depeche Mode.


Akta R - epizoda 3: Unsound Methods

Recoil se zrodil na začátku 80. let, jako dítko Alana Wildera. Umožnil mu volně si pohrávat a experimentovat s nápady, souběžně se ale věnoval své více viditelné roli uznávaného hudebního šéfa Depeche Mode. První nahrávky Recoilu ukázaly Wildera jako začátečníka v právě se vyvíjejícím světě techniky samplování a demonstrovaly, jak se může zvuk Depeche Mode přeměnit, čímž vznikne něco zcela nového. Sbírka primitivních demo snímků, stvořených během několika posledních let – to bylo album s jednoduchým názvem "1&2",vydané téměř bez povšimnutí jako mini-album v létě 1986, ve stejnou dobu jako páté album Depeche Mode – "Black Celebration".


Druhé album "Hydrology" zaznamenává Wilderův vývoj a signalizuje, jak může projekt Recoil existovat vedle mnohem více zažitého zvuku Depeche Mode. Nebývalá popularita skupiny omezovala propagování jeho vlastního alba, které vyšlo v lednu 1988. Střetlo se tak s obrovským světovým turné, které doprovázelo album "Music for the Masses". Více než sto koncertů tohoto turné zabralo v podstatě celý rok a Wilderovou další prioritou bylo vrátit se do studia a dokončit živou nahrávku z tohoto turné – album pojmenované "101".


Teprve poté, co se skupina rozhodla k delší přestávce po turné ke svému veleúspěšnému albu "Violator", mohl se Wilder vrátit k Recoilu. Během roku 1991 produkoval album svých kamarádů z Nitzer Ebb "Ebbhead" a připravoval své další album "Bloodline". Na toto album si Wilder poprvé přizval hosty – vokalisty Mobyho, Toni Halliday a Douglase McCarthyho z Nitzer Ebb – což vedlo k jeho do té doby nejlépe dotaženému projektu. Vznikl také první singl Recoilu – coververze písně Alexe Harveye – "Faith Healer".


V letech 1992 až 1993 se Wilder vrátil ke svým povinnostem u Depeche Mode – nahrávalo se album "Songs Of Faith And Devotion". To se stalo celosvětově vychvalovaným albem a dosahovalo nejlepšího umístění v hitparádách Velké Británie, Spojených Států, Německa a spousty dalších zemí. Skupina pak vyrazila na své nejdobrodružnější, 14 měsíců trvající turné.


V roce 1995, po 13 letech strávených jako nedílná součást jedné z nejpopulárnějších skupin, které kdy Velká Británie měla, učinil Wilder velice těžké a nevyhnutelné rozhodnutí – opustil Depeche Mode a zbytek roku se věnoval opravdu zaslouženému odpočinku.


Osvobozen od svých závazků ke skupině, mohl se konečně zaměřit jen na Recoil. V září roku 1996 se vrátil do studia, kde pracoval na postupně shromážděném množství materiálu, ze kterého nakonec vzniklo album "Unsound Methods". Opět si přizval spolupracovníky a výsledek byl opravdu působivý. Hostujícími vokalisty se protentokrát stali Maggie Estep (básnířka a textařka z New Yorku), Siobhan Lynch (která se k Recoilu dostala přes své demo nahrávky), opětovně Douglas McCarthy a Hildia Cambell (ta už dříve spolupracovala s Wilderem jako vokalistka na posledním turné Depeche Mode). Styly zpívání všech těchto protagonistů se navzájem prolínaly a pomohly tak vytvořit originální a různorodou směs.


Tento unikátní způsob práce umožnil Wilderovi větší svobodu sebevyjádření a neomezený přístup ke všem jeho oblíbeným hudebním polohám. Během devíti temných a děsivých skladeb, tvořících album "Unsound Methods" jsme zavlečeni na pokraj neklidu a tmy, do zvláštních končin, provází nás ozvěna, která je vytvořena třesoucím se zvukem piana, svůdné smyčce a hluboce elektronický rytmus. Připravme se na dech beroucí cestu, která nás prostě nemůže neovlivnit.


Akta R - epizoda 4: Liquid

RECOIL
Liquid

Únor 2000/Mute Records


Voda, alkohol, krev, slzy, adrenalin, pot….Voda se může přeměnit na led. Alkohol může zase změnit situaci. Tvůj život závisí na tekutinách. Diamanda Galás, Nicole Blackman, Samantha Coerbell, Rosa Torras, The Golden Gate Jubilee Quartet a další – ti všichni pohánějí ‘Liquid’, nejžhavější a opravdu nezvyklé album Alan Wildera, duchovního otce RECOILU.


Po albu ‘Unsound Methods’ z roku 1997, nabízí poslední Wilderovo album hypnotizující a hluboký půvab, který vychází z intenzivní tapisérie touhy, vzteku a násilí. Stěžejním bodem tohoto alba je ‘Black Box', dvoudílná píseň inspirovaná zážitkem bývalého člena Depeche Mode, který se stal svědkem letecké havárie. Když se ‘Black Box – část první’ blíží ke svému konci, jsme zavlečeni do hlavy člověka, člověka přinuceného čelit nevyhnutelnému. Jeho život se mu míhá před očima a ‘Liquid’ odhaluje okamžiky intenzivního dění, které je přerušováno pohybujícími se obrazy, které ho občas vytrhnou zpátky do přítomnosti, předtím, než opět upadne do rozdrobených vzpomínek – ty jsou někdy krásné, někdy ne. Liquid. Jeho vzpomínky tvoří Liquid.


"Recoil je taková měnící se věc", vysvětluje Wilder. "Vždycky začínám s nepopsaným papírem, s takovým druhem dětské skládačky, kde musíš nejdřív postavit všechny její části. Nemá to žádná pravidla, nic není předem naplánováno. Jen dobrovolně si vymezené pocitové hranice. V tuhle intuici naprosto věřím."


První setkání spolupracovníků na albu ‘Liquid’ se konalo na jaře 1998 a obnášelo nahrávání rytmických stop jako základního materiálu. Bubeník Steven Monty, basista z Curve Dean Garcia a kytarista Merlin Rhys-Jones byli pozváni do Wilderova studia. "Požádal jsem je, aby prostě jamovali, zkusili všechny možné styly a tempa. Nahráli jsme tak 2 a půl hodiny materiálu, který byl pak převeden do Protoolsů."


Po hodinách střihání a vkládání přidal Wilder svou neobvyklou směs elektronických aranží. Vznikly tak první vysilující výsledky – ještě předtím, než byli přizváni ostatní spolupracovníci. Wilder tak vytvořil základ ‘Liquidu’, určující směr svého alba. "Je to jako když hrajete scrabble, snažíte se vše poskládat tak, aby to mohlo vytvořit smysl i pro spoluhráče, kteří teprve něco přidají, děláte to tak, aby se jimi přidaná slova mohla posléze spojit se základní vizí té hudby. Nestanovil jsem žádné hranice, protože jsem věděl, že se všechno rozvine tím, že si přizvu ty pravé lidi. Nechám je, aby použili jejich vlastní metody a umožním, aby se jejich styl a smysl pro návaznost přirozeně rozvíjel."


Světově uznávaná kolegyně z Mute Diamanda Galás přispěla svým vokálem k bluesově laděné písni ‘Strange Hours’, která se stala prvním singlem tohoto alba. Tato neobyčejná zpěvačka, která se umí do nálady skladby opravdu vcítit, je majitelkou téměř 4 oktávového rozsahu. Její účast způsobila odlišnou a silnou selekci materiálu. "Vždycky jsem chtěl pracovat s klasicky vzdělaným zpěvákem a Diamanda umí zazpívat mimořádnou škálu různých stylů. Ráda pracuje bez přípravy, což mi vyhovovalo, protože jsem chtěl, aby improvizovala. Bylo nádherné s ní spolupracovat a domnívám se, že její práce na ‘Recoilu’ zní úplně jinak, než to, co kdy předtím udělala." Galás nazpívala také doprovodné vokály k písni ‘Vertigen’, možná nejvíce avantgardnímu kousku z tohoto alba, stejně jako k písni ‘Jezebel’, ohnivému a pekelnému příběhu babylonské děvky. Právě v této písni účinkuje The Golden Gate Jubilee Quartet.


Básnířka a textařka z New Yorku, Nicole Blackman, byla přizvána ke spolupráci na základě mnoha svých hudebních projektů, z nichž za zmínku stojí hlavně její hlas na temném albu ‘Dead Inside’ skupiny Golden Palominos, a dále její spolupráce s Billem Laswelem, Scanner a KMFDM. "Všechno, co píšu, je tak trochu na hraně", vysvětluje, "jsem fascinována příběhy lidí, které mají zvláštní kouzlo." Objevuje se celkem na třech skladbách ‘Liquidu’ včetně písně ‘Want’, jejímž obsahem je opravdu jedovaté slovní napadení. "To, co jsem slyšel na ‘Dead Inside’, se mi líbilo", vysvětluje Wilder, "ale chtěl jsem, aby na povrch vyplynula i ta dynamičtější stránka Nicole. Cítil jsem, že v nahrávce the Golden Palominos byly možnosti jejího hlasu určitým způsobem skryty nebo potlačeny, rozhodl jsem se proto postavit ji před mixážní pult a nechat jejímu hlasu volný, přirozený průběh." Wilder spolu s technikem PK přivedli Nicole na pokraj vyčerpání – nechali ji běhat kolem studiových zahrad, aby bylo její ‘dýchání’ autentické a mohlo se použít pro mrazivou a erotickou ‘Breath Control’. Nicoliným požadavkem pro práci na skladbě ‘Chrome’ bylo, abych nechal studio vyklidit, nikdo kromě PK, který její zpěv nahrával, nesměl být přítomen," usmívá se Wilder. "Ve srovnání s ostatními spolupracovníky byla právě ona k sobě nejtvrdší, a právě její práce byla tou třešní na dortu, skutečně vystihla náladu nahrávky." "Jediným pravidlem, kterým se při jakékoliv spolupráci řídím, je fakt, že sice pracujeme klasickým způsobem, ale že hranice našich názorů a naše nápady jsou natolik odlišné, že nám umožní vzájemně se ovlivňovat a inspirovat", vysvětluje Nicole. "Domnívám se, že právě ‘Liquid’ ukazuje moje hlasové možnosti mnohem lépe než cokoliv jiného, co jsem až dosud dělala."


Samantha Coerbell, rodilá New Yorčanka s kořeny v Trininadu, se aktivně podílela na newyorské básnické scéně už od roku 1991 a vystupovala s řadou hudebníků a spisovatelů. Wilder měl možnost slyšet její práci na jedné kompilaci a byl dojat jejím neobvyklým přístupem k poezii, způsobem, jakým používala jazyk. "Její slova mě zasáhla, cítil jsem, že svým přednesem absolutně vyniká nad vším ostatním, co bylo na nahrávce. Věděl jsem, že by se mi hodila do projektu Recoil. Mluvili jsme spolu a já jí poslal CD s třemi nahrávkami, ke kterým by mohla napsat něco konkrétního." "Když mi Alan zavolal, byla jsem tak překvapená, že jsem mu zatajila, že mě právě vyrušil při koupeli. Takže jsme si povídali půl hodiny, zatímco já ležela ve vaně", vzpomíná Samantha. "Opravdu jsem nevěděla, co od toho očekávat, ale byla jsem natěšená potkat někoho, kdo by zaplnil místo v mém společenském rozvoji. Pár měsíců jsme si vyměňovali hudbu a texty – abychom zachytili tu pravou atmosféru pro náš projekt. Samanthu a její vyprávění příběhu stylem intenzivně klaustrofobním můžeme slyšet ve skladbách ‘Last Call For Liquid Courage' a 'Supreme'.


Příběh o tom, jak se Rosa Torras dostala k práci na Recoilu, bude možná inspirovat všechny oddané hudební fanoušky. Rosa, fanynka Recoilu z Barcelony, odpověděla na Wilderovu žádost, která byla zveřejněna na oficiálních stránkách ‘Shunt’. Úkolem bylo namluvit nějaký text ve svém rodném jazyce a nahrávku pak zaslat. Rosino katalánské vyprávění se objevuje ve skladbě ‘Vertigen’. "Na někoho, kdo nikdy předtím ve studiu nebyl, byla Rosa neobyčejně klidná a soustředěná", vzpomíná Wilder. "Přestože nebudu nikdy vědět, jak to zní rodilému Katalánci, její hlas je z čistě estetického hlediska nádherný. Je velice smyslný a emotivní."


Zvláštním způsobem okouzlující a skutečně vybočující z normálu – to je ‘Liquid’ jako sluchový ekvivalent nějakému filmu. Wilderovy zvláštní a záhadné zvuky navozují stejnou atmosféru, s jakou se můžeme setkat u Davida Lynche nebo Nine Inch Nails. Ale tam, kde se ostatní možná snaží o nějaký vzkaz s mírnou těžkostí a předstíráním, prostě nepřirozeně, tam je Alan mírný a nenásilný. ‘Liquid’ je udělán tak, aby pronikl do vašeho mozku a zanechal stopy ve vaší duši. Pozoruhodný výtvor navozující ne moc klidné myšlenky, výtvor, kde vás stále provází něčí černé myšlenky.



© 1999-2012 Recoil.CZ