recoil.cz

The Closed Door (Zavřené dveře)

Chlapeček ztrácí rovnováhu a málem na chodbě upadne. Jeho hlava narazí do plesnivé zdi chodby, přímo naproti bytu, ze kterého byl právě vyhozen, vykopnut. Šokovaný a vystrašený z případné odvety zůstává stát schoulený, zády ke svému katovi, vypadá jako hlemýžď, který se snaží rychle dostat do své ulity. Směšná obrana před přicházejícími smrtícími kroky. "Neohlížej se".

Chlapec je zticha a soustředí veškerou svou energii na to, aby zadržel slzy, které se začínají objevovat v koutcích jeho černých očí, a které hrozí, že se každou chvíli rozlijí po jeho něžných tvářích, třebaže nateklých. Sean se také naučil ovládat vzlykání, i když mu to svazovalo hrdlo. Už nikdy naříkat, prostě nic nedělat, nic neříkat – nic, co by mohlo vyvolat zlost toho stínu, který se nyní zvětšuje, nesmiřitelně se rozptyluje po zdi, blízko jeho ustaraného obličeje. "Nezanechat žádné stopy"

Sean je příšerně vystrašený, neví, čeho se bude muset bát příště: nejhoršího zbití a zatvrzelých výhružek nebo příšerného klidu mučivějšího, než cokoli jiného, to přidušené pískání, to nesnesitelné čekání, které nepřipouští žádné otázky, šťastné nebo osudné. Častěji osudné.
Poprvé za svůj mladý život, když si představí ruku té bestie na svém hřbetě, se Sean začíná modlit. A zatímco se s bolestnou úzkostí upřeně dívá na zvláštní nepohybující se stín, modlí se a modlí. Modlí se s nekonečným zoufalstvím. Celou noc se modlí k andělům a hvězdám. "Slyším tvé volání"

Přivírá oči, je obklopen jiskrami, které se otáčejí v pološeru chodby jako množství světlušek vyděšených voláním pohmožděného chlapce. Vidí je, slyší je. Zmateně se pohybují, bzučí a bzučí, hlasitěji a hlasitěji. Dítě to už nemůže vydržet, zakrývá si uši, vzpomíná a otevírá oči. Průvan se prohání kolem jeho krku a dveře za ním se přibouchnou. Stín zmizel a s ním i strach.

Chodba je pokryta tmou, chlapec vypouští dlouhé osvobozující znamení, které odlétá a ztrácí se mezi proudy vzduchu, které se táhnou tmou jako špulka nití, která se odvíjí, žene se pryč a mizí v dáli.

Po jeho rozbolavělých tvářích se kutálí slza, šimrá dítě a zastavuje se v koutku rtů. Hřbetem ruky si ji tento malý tulák utírá. Jeho ruka je červená, ale on to ignoruje. Je červená od krve, která stéká z jeho čela a zanechává stopy na jeho obličeji, jasné jako malé zářící proužky.

Navzdory únavě a třesavce, která se zmocňuje jeho nohou, se Sean jako malý voják otáčí a utíká pryč od plesnivé zdi, na kterou upadl a jejíž zápachu si nikdy nevšiml. Kráčí do prostoru, který se před ním prostírá.

Protože je tma, netuší, kam šlape svýma nohama, a to se mu líbí. Ponoří se do pohybujícího se písku? Propadne se do země? Kdyby byla země zahradou plnou obrovských mraků, po kterých by mohl opatrně kráčet a dávat pozor na to, aby nespadl na zrádné mlze. "Je to hra tak vzdálená"

Je tma, slabé údery jeho nohou se rozléhají prostorem. Co je skutečné na místě, kde může existovat Pán, kde tma dává souhlas ke všem slovům? Co je realita? Sean, světlušky, mraky? Zraněné dítě, přibližující se ruka, brouci ve strašlivé špíně? Co je skutečnost?

Zadrnčení ostře přeruší veškeré snění. Zvoní zvonek. A přichází světlo... "Neohlížej se"