recoil.cz

Hudba pro masy - Myslím, že ne.

2008-únor-29
Převzato ze stránek Side-Line
Otevřený dopis Alana Wildera
Překlad: Poly, speciální poděkování Tudy & Martina

Poznámka autora: Na konci ledna 2008 jsme kontaktovali Alana Wildera (ex-Depeche Mode) s žádostí o příspěvěk popisující hudební průmysl a pozici umělce v něm. Nemohli jsme si vybrat lepší načasování, Alan Wilder právě ohlásil vydání limitovaného CD singlu 'Prey'/'Allelujah' na 25. únor, avšak nikoliv svojí mateřskou gramofonovou společností, ale skupinou ruských fanoušků. Z krátkého článku se stal otevřený dopis...

Žijeme ve světě technologickém – kde exponenciálně roste počet objevů ve všech vědních oborech tak rychle, že s nimi ani nedokážeme držet krok. Jak je tedy možné, že zvuková kvalita hudby se zhoršuje? Hudba „zní“ hůř. Přestali jsme poslouchat, nemáme čas. Místo toho máme čas nechat se masírovat pouze tím nejhlasitějším, nejagresivnějším zvukem, který poutá naši pozornost, dokud se naše uši neunaví a my pocítíme potřebu „pustit jinou desku“. Proč jsou reklamy v televizi dvakrát hlasitější než ostatní program?
Je to jediný způsob, jak upoutat naši pozornost ve VÁLCE HLASITOSTI.

Revoluce ve zpracovávání dat v posledních letech změnila způsob masterování nahrávek. Lidé z nahrávacích společností, producenti a dokonce i muzikanti požadují po masteringových zvukařích, aby pomocí digitální komprese vyhnali úroveň nahrávky tak vysoko, až tím ztratí veškerý dynamický rozsah.

(Komprese v podstatě zesiluje hlasitost tišších prvků v mixu a zároveň nepouští výš úroveň špiček hlasitějších pasáží.)

Nadměrná komprese zbavuje nahrávku zvukového detailu, okrádá hudbu o její emocionální sílu a tím i posluchače o silný prožitek z ní. Ucho se ve skutečnosti přirozeně chrání tím, že samo komprimuje vysoké hlasitostní nápory – proto si spojujeme kompresi s hlasitostí. Náš složitý lidský mozek je vyvinutý tak, aby věnoval zvláštní pozornost především jakémukoli hlasitému zvuku, proto se komprimovaný zvuk zpočátku jeví atraktivnější. Avšak jen na krátko. Jak ukazuje výzkum, po několika minutách se trvalá vysoká hlasitost omrzí a stává se únavnou.

Skutečné vzrušení je způsobováno variacemi rytmu, barvy, tónu a širokou dynamickou škálou, jež tak vytvářejí prostor a bezprostřednost – které v dnešní rock-popové hudbě najdete jen stěží. Pokud chcete příklad hudby, která vás bombarduje tupým, jednorozměrným zvukem, poslechněte si nahrávku The Arctic Monkeys, 'I Bet You Look Good on the Dance Floor'.

Spirálový efekt stahování z internetu...

V současnosti umožňuje komprese MP3 vytvářet menší soubory z nahrávky tím, že z ní odstraní hudební informace, kterou lidské ucho málokdy zaznamená. Velká část takto vypuštěných informací obsahuje nejvyšší a nejnižší špičky (MP3 ani z podobných důvodů pomíjivosti nereprodukuje reverb). Takže když je už takto nadměrně komprimovaný CD master poté poslouchán v MP3, zploštění zvuku je ještě výraznější. Výsledek je neuspokojující, studený, nejasný a zprostředkovává jen prázdný bezkrevný prožitek.

Stejně jako byl vinyl jako nejpoužívanější médium nahrazen CD diskem, všichni víme, že CD disk je v současnosti rychle nahrazován MP3 a dalšími digitálními formáty. To s sebou nese větší pohodlí, ale horší zvuk (přestože ten se může časem zlepšit). Dokonce i audiofilové se obracejí k multimédiím a k „povinné“ výbavě patří iPod či iPhone. Mnozí ztrácejí zájem o špičkové stereo systémy a vyrůstající mladí posluchači jsou už na dynamicky komprimovanou hudbu tak navyklí, že je tato bitva předem prohraná.

To však není všechno. Jsme svědky posunu kultivovaného poslechu směrem k nahrávacímu průmyslu. Netýká se to totiž jen audio kvality, ale také řemesla, práce. Umění...

Umění pro umění

Jsem tak trochu ve zvláštním postavení v tom smyslu, že nejsem mimořádně „úspěšný“ muzikant z hlediska komerčního prodeje a jako milióny dalších muzikantů se snažím o to být slyšet. Nicméně, díky mému působení v Depeche Mode jsem finančně zajištěný, což dosud znamenalo (a nadále znamená), že v tom, co dělám, se nemusím jakkoli přizpůsobovat. Tento posun na trhu se mě ve skutečnosti nijak zvlášť nedotýká. Rozhodně nezměnil nijak můj přístup k hudbě a pouze mě nutí k tomu, abych ještě cyničtěji vnímal nespravedlnost, díky níž se tolik dobré hudby ztrácí v záplavě braku. To však není nic nového. Styl komerčních rádií se nijak nezměnil; časopisy mají minimální vliv, prostor v televizi je omezenější než kdykoli předtím – nehledě na kanály MTV, které se dostávají stále více na okraj. Nejlepší způsob jak nabídnout svou hudbu publiku je vlastně v televizní reklamě.

Když nyní na chvíli pominu, zda je to vůbec realizovatelné, rád bych se dožil návratu ke kvalitní hudbě, která by využívala všech zázraků techniky a vědy a která by se k posluchačům dostávala za cenu, jež by odrážela čas a úsilí, které do ní muzikant vložil. Klidně mě považujte za staromódního. Stejně tak přece platíme za ručně vyráběný nábytek či za model slavného módního návrháře nebo krásně vytisknutou fotografii. Spíše než napomáhat masovým médiím, proč místo toho neprodukovat nahrávky s vysokým rozlišením – třeba na DVD, neboť tento formát si může většina lidí přehrát, aniž by si musela pořizovat přehrávač na nový formát? A k takové nahrávce by patřil také nádherně graficky vyvedený obal, který by se dal třeba stáhnout i z internetu, pokud by tištěná verze byla příliš drahá.

Jít cestou sběratelských rarit je řešením, jak z toho ven. Pro ty, kteří skutečně oceňují kvalitu a sběratelské rarity, je rozumnou cestou podporovat produkci drahého formátu a tím umožnit širšímu publiku, aby si mohli nahrávky pořizovat za minimální ceny.

Někteří to již zkoušejí. Například Magne Furuholmen (A-ha) vydal a prodával zvláštní 300kusovou edici desetipalcového picture-vinylu s ručně malovaným originálním obalem, v němž bylo také CD se všemi skladbami, plakát a dokument mapující vytváření grafiky obalu. Tento komplet se prodával po 100 Euro za kus. Poté byly všechny skladby k dispozici ke stažení na MySpace. Klobouk dolů před tak odvážným počinem, který účinně přiměl všechny skalní fanoušky k tomu, aby tento projekt osobně finančně podpořili.

Žádná velká firma podobný komplet s DVD/grafikou/filmem dosud ještě nevydala. Přitom není důvod, aby to nefungovalo, neboť vydavatelství se na stahování hudby koukají pragmaticky – že ve skutečnosti začínají spíše působit pouze jako jacísi promotéři a nikoli jako subjekt, který by vytvářel udržitelný zdroj příjmů.

Ale přijít s novým formátem, to je ve skutečnosti to nejmenší – problém jako vždy spočívá v tom, jak ho prodávat.

To, že nemá smysl spoléhat na prodej v kamenných obchodech s hudbou, je jasné již delší dobu. Tyto řetězce samy melou z posledního (viz nedávné uzavření skvělých obchodů „Fopp“) nebo se začínají soustředit na něco jiného, např. na hry, reklamní zboží, příslušenství iPod atd. Aby obchody přežily, vyvíjejí tlak na vydavatele a odebírají od nich pouze „tutovky“ – pouze nejprodávanější umělce, aby se tak vyhnuly tomu, že se jim bude hromadit špatně prodejné zboží.

Pokud jde o marketing a promotion, chci, aby první zážitek z poslechu mé nahrávky byl přesně podle mé představy. Z toho důvodu již nebudu nabízet žádná promo CD šarlatánům, kteří se vydávají za novináře a přitom prodávají cédéčka přes E-bay nebo je 3 měsíce před vydáním uploadují na pirátské servery. Když vezmu v potaz, jaké reklamě se mé nahrávky těšily před vydáním dosud, myslím, že to na prodej nahrávky bude mít minimální dopad.

Ne že by šíření hudby internetem mělo jen negativní stránky. Je jasné, že se tímto způsobem mohou k mé hudbě dostat lidé v odlehlých částech světa – třeba na Sibiři –, třebaže ne v optimální kvalitě. Je však lepší špatná kvalita než vůbec žádná. A pokud jde o cédéčka, v Rusku nejsou mimo velká města stejně k dostání, proto se zakládají fanouškovské stránky, jejichž zřizovatelé vždy skoupí jistý počet cédéček ve městě a potom je za malou provizi prodávají dál lidem mimo město.

Srdečné pozdravy z Ruska

Recoil nedávno vydal rozšířené CD obsahující film a speciální booklet. Podívejme se na způsob, jakým se projekt realizoval. Balíček „Prey“/“Allelujah“ si vynutili fanoušci – ti, kdo upřednostňují hmatatelný produkt – možná sběratelé, ale také hudební fajnšmekři, kteří dávají přednost audio kvalitě CD a fyzickému nosiči před „anonymními“ stahovatelnými produkty. Tyto skladby byly již ke stažení na internetu, ale pro mnoho lidí toto řešení nebylo uspokojující. Zde se projevuje generační propast.

Po úspěšném promo-vystoupení v Moskvě se místnímu webmasterovi DM a Recoil podařilo přesvědčit Gala Records (lokální label EMI – partner Mute), že by tohle CD stálo za to vydat. Souhlasili – ovšem nikoli bez jistých podmínek. Jaké podmínky tedy byly dohodnuty?

Zaprvé, tuto propagační cestu inicioval manažer klubu Electro. Klub tuto cestu zaplatil a částečně zorganizoval. Kromě toho, Gala domluvila nějaká rádia, tisk a televizi. Výsledek byl více než povzbudivý, přesto však podmínky vydání znamenaly, že: výrobu CD museli zaplatit fanoušci, ti museli také prodávat a distribuovat CD prostřednictvím vlastní webové stránky, další fanoušci Recoil vytvořili grafiku pro 28-stránkový booklet k CD, jiný fanoušek natočil a sestříhal devítiminutový film k „Allelujah“, muzikant (já) vytvořil ve vlastním studiu hudbu, muzikant sám financuje vlastní webovou stránku, na níž zdarma pracuje obětavý webmaster, muzikant a fanoušci se starají o internetový marketing, promotion a prodej. To všechno bylo vykonáno s láskou – bez jakýchkoli finančních nákladů, byl investován pouze čas a úsilí, bez nichž by to nebylo možné. Obdivuhodné. Hřeje mě to u srdce.

Ptáte se, co tedy udělala nahrávací společnost? Dobrá otázka. Nahrávací společnost připravila z jednotlivých částí vyrobitelný produkt – tzn. z již existujících mixů udělala master a z již existující grafiky zplichtila dvoustránkový inlay s logem společnosti. Držitel licence pro ruský trh pak přidal na inlay obvyklé bláboly o zákazu protiprávního šíření nahrávky v azbuce a uvědomil o CD pár časopisů a televizi. Nic moc, že?

Dobře, nešlo o běžnou edici, tudíž se zdržíme kritiky. Byl to jen takový jednorázový experiment. Gala/Mute by to mohli považovat za laskavost. Ale přesně takhle to funguje. Proč nevydali CD obvyklým způsobem? Protože podle nich poptávka nestála za to úsilí a výrobní náklady, jelikož trendem je levná či zdarma stahovatelná hudba.

Tento ruský projekt byl zajímavým experimentem, ale vzhledem ke stávajícímu pohledu na tuto zemi a nedůvěru, s níž se celý tento podnik setkával, mohl mít jen omezený úspěch. Nebyl to ideální způsob prodeje produktu, ale to neznamená, že takovýto postup nefunguje – pokud existuje solidní spolehlivá logistika, která je pro zákazníka jednoduchá a spolehlivá.

(Pozn.: Přes všechny překážky se nám nakonec podařilo prodat celý plánovaný náklad ještě před vydáním, tak velká byla poptávka.)

Pop pohltí sám sebe?

Tak proč se vůbec starat o nějakou nahrávací smlouvu? Tuhle otázku si nyní klade mnoho muzikantů. Proč také ne, když jim jejich vydavatel tvrdí, že si nemůže dovolit do nich investovat žádné peníze? Nebo když vydavatel chce část z muzikantových příjmů za koncerty na financování marketingu? Proto jsme svědky masového exodu, který decimuje již tak zmrzačený hudební průmysl. Odchod od vydavatele je totiž nejsnadnější pro velmi úspěšné muzikanty, což tento problém jen více prohlubuje. Proč? Protože Radiohead či Prince si mohou dovolit nabízet svou hudbu zdarma jako levnou reklamu, která tak podporuje jejich vlastní obchodní mašinérii. Zviditelní se tím a profitují potom v jiných oblastech. A jelikož posluchači si tak začínají zvykat na to, že hudba se nabízí zdarma, všichni ostatní muzikanti přicházejí i o ty poslední příjmy z prodejů svých nahrávek, přestože do jejich produkce investují stále stejně úsilí a peněz.

Už dávno jsem se vzdal naděje, že z toho, co dělám, budu mít nějaký zisk. Asi očekáváte, že jsem plný zášti a hořkosti vůči svému vydavateli, ale to je omyl. Mute jsou v této situaci obětí. Skutečnost je taková, že všechny vydavatelské společnosti strádají a zoufale se snaží zuby nehty držet a tuto situaci nějak řešit.

V případě Mute zavedla EMI mnoho úsporných opatření, „restrukturalizaci“ a „modernizaci“, „centralizaci“ řízení a snižování počtu zastupovaných muzikantů. Hlavoun EMI, Guy Hands, mluví o svém podniku jako o „neudržitelném modelu“, v němž je třeba „redukovat odpad“… prostě smetí. Tato průhledná rétorika znamená ŠKRTY! Hovoří o „eliminování zdvojování a byrokracie“. Podtrženo, sečteno: bude zrušeno 2 000 pracovních míst.

Navíc nás informuje o tom, že v současnosti jsou zisková asi jen pouhá 3 procenta z jimi vydávaných muzikantů a že ti, kteří nikdy ziskoví nebudou, bez ohledu na to, jak bude tento model změněn, dostanou vyhazov.

To je naprostý opak filozofie Mute, kde se ze zisku z nejprodávanějších projektů financovaly všechny ostatní projekty v tomto labelu. Umění. Vydavatelská společnost neprodává fazole, ale zprostředkovává masám umění. A umění je něco neměřitelného – na rozdíl od fazolí, které jsou měřitelné.

Ale je tato filozofie v dnešní době reálná? Jednoznačně nikoli, pokud vás řídí soukromý kapitál. Mute (nyní součást gigantu EMI) je pouhým stínem svého dřívějšího já. Je to jen hrstka zbloudilých duší potulujících se post-apokalyptickou krajinou, jako ve scéně z filmu „28 dní poté“. V labelu dosud pracuje několik dobrých lidí, kteří však mají svázané ruce a nohy, zacpaná ústa a jsou bezmocní, protože se nechali zlákat do mašinérie velké společnosti.

Mute se bohužel nemůže jen tak sebrat a odejít. To by bylo stejné jako prodat dům, který máte pouze pronajatý. Daniel Miller zde podle mě hraje roli pouhého nájemníka. Podepsal EMI jako šéf Mute a jeho vlastní budoucnost je podle mě nejistá. Možná už ho toto podnikání unavuje, protože jeho původní představy vzaly za své. Jsem přesvědčen o tom, že je stejně zapálený do hudby jako dříve, ale kdo by měl chuť v současné situaci rozjíždět nové vydavatelství?

A může muzikant fungovat jako podnikatel? Měli by snad roztržití umělci a skladatelé ještě navíc studovat obchodní management? A stanovovat obchodní strategie a marketingové modely? Mám pocit, že právě toto byl důvod, proč vůbec vznikla vydavatelství a manažeři. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že „kočírování“ jen velmi malého experimentu, o které jsem se snažil, mi zabralo téměř celé první tři měsíce v roce, tedy drahocenný čas, který jsem chtěl původně věnovat skládání.

Obchodní talent může být u každého muzikanta jiný, ale pro muzikanty a jejich obchodní zástupce je důležité hledat nová řešení. Jedním z nich může být návrat malých, na hudbu zaměřených nezávislých labelů, používajících nové pracovní postupy (již se tak děje, pokud se rozhlédnete kolem) s minimálními režijními náklady, které by spíše poskytovaly logistickou podporu muzikantům, organizovaly prodej a efektivní zásilkovou službu přes webové stránky muzikantů a jiné s tím související činnosti a tím by na sebe braly značný díl práce. (To neznamená, že člověk by se měl zcela zřeknout myšlenky poskytování své hudby masově přes iTunes a podobně.)

Až budu chtít vydat další album, kdo ví, zda mi vůbec nabídne vydavatel smlouvu? Byla by škoda ukončit s Mute spolupráci po tolika dobrých letech, ale mám obavy, že toto rozhodnutí půjde mimo mě. Bude to záležet především na budoucnosti Mute/EMI a vlastně všech vydavatelských společností. Je možné, že nejprodávanější umělci z Mute prostě jen přejdou do mašinérie EMI a ostatní odpadnou, včetně samotného labelu Mute. To by bylo opravdu smutné.

Takže kde hledat viníka celé té šlamastyky? Budeme nadávat na vydavatelské společnosti, které jen nečinně sedí a dlouhé roky prodávají předražené reedice alb, zatímco jejich producenti nás bombardují plytkými popovými idoly, chlapeckými kapelami z X Factoru? Je spravedlivé ukazovat na ně prstem a říkat: „Můžete za to vy“? Nebo budeme házet vinu na lhostejné publikum s kulturním rozhledem tříletých dětí, které nestojí o kvalitní hudbu, které žije v homogenizované společnosti posedlé Paris Hiltonovou, ve společnosti na jedno použití zavalené obrovským výběrem jiných možností, ve společnosti spatřující hodnotu ve stupiditě a bez mrknutí oka akceptující průměrnost? Nebo snad je tato devalvace důsledkem kultu dýdžejů, v němž může kdokoli vzít jakoukoli funkovou klasiku ze 70. let, narepovat do ní nějaký blábol a vydávat to za vlastní skladbu? Je vůbec ještě možné považovat moderní hudbu za formu umění? Nebo je to pouze jedna z forem obchodu?

Alan Wilder (děkuji Bernardu Van Isackerovi za možnost přispění)